Pouli | 21.první mráčky

"Na příští hodině mi odevzdáte pojednání o možnostech obrany proti kletbě Imperius. A nechte si ty protažené obličeje. Vánoční prázdniny skončily," informovala studenty profesorka Crispiová na první povánoční hodině Obrany proti černé magii.
"Pro dnešek končíme," propustila studenty ze třídy.
Rose spěšně naházela své věci do školní brašny a učebnu opustila mezi prvními. Spěchala do prázdné učebny ve třetím patře, kde měla schůzku se Scorpiusem. Neviděla ho celé prázdniny. Velmi jí chyběl. Byla hotová muka sedět ve třídě profesorky Crispiová jen dvě lavice vedle něho a nemoci se ho dotknout, promluvit s ním.
"Nazdar, Weasleyová. Už zase si označená?" vtipkoval Scorpius a přitáhl si Rose blíž k sobě za její svetr. Tento rok jí babička Weasleyová upletla tmavě zelený s velkým R na zádech. Byla to letošní inovace. Obyčejně bývalo písmeno na hrudi.
"Ano, už zase. Je to naše Weasleyovská tradice. Všichni babiččiny svetry milujeme a nosíme je s láskou."
"Jo, koukal jsem, že ani Potterovi se z toho letos nevyzuli," culil se Scorpius.
"Potterovi jsou jen převlečení Weasleyovi. A nesměj se jim," zlobila se Rose.
"Ahoj, Rose," šeptl Scorpius a jemně jí políbil. "Chyběla jsi mi. Strašně moc."
Rose místo odpovědi Scorpiuse pevně objala a prohloubila polibek.
"Řekneme to," navrhla.
"Co řekneme?"
"O nás dvou. Ať to všichni ví. Nechci to už tajit a scházet se takhle. Chci ráno přijít do třídy a pozdravit tě. Chci jít s tebou na snídani a sednout si k jednomu stolu. Chci si v knihovně číst a být přitom o tebe opřená. Chci jít školní chodbou a držet tě přitom za ruku..."
"Rose..." Scorpius chytil Rosein obličej do dlaní a opřel se svým čelem o její.
"Ty nesouhlasíš," dovtípila se.
"Není to moudré."
"Mě je jedno, co je a není moudré."
"Rose, pochop..."
"Co mám chápat? Řekni!"
"Jde o to, kdo jsme. Ty a já. Do jakých rodin a kolejí patříme."
"Ale to jsme věděli od začátku. Bylo jasné, že náš původ se nijak nezmění."
"Doufali jsme, že naše okolí změní názor."
"Zoe a Albus ho změnili. Nemůžeš to čekat i od dalších lidí, když o nás nikdo jiný neví."
"Změnili ho, protože jsou to tvoji nejlepší kamarádi. A přesto jim to trvalo dlouho."
"Moje kamarády laskavě přenechej mě. Říkám ti, že až tě líp poznají a zvyknou si, budeš se jim líbit. Oni nejsou náš hlavní problém."
"Máš pravdu. Náš hlavní problém je zbytek společnosti. Moje rodina už nemá dobré jméno mezi svými lidmi. Celá zmijozelská kolej mnou opovrhuje. A zbylé tři koleje dělají to samé, protože chodím do Zmijozelu. Jsem vyvrhel. Lidé na tebe nebudou milý, až jim řekneš, že se mnou chodíš."
"Jak se budou lidé chovat ke mně je opět můj problém."
"Je to i můj problém, protože se tak budou chovat kvůli mně."
"To jsou jen výmluvy. Já jsem připravená za naší lásku bojovat. Ale ty zdá se, ne. Máš mě vůbec rád?"
"Jak se můžeš takhle ptát? Copak to nevidíš? To nepoznáš, že mám?"
"Nechováš se tak."
"A co čekáš, že budu dělat? Psát ti básničky?"
Rose se na okamžik odmlčela. Všechen vztek ji naráz opustil. Byla smutná a zklamaná. A vyčerpaná z jejich hádky. Do očí se jí začínaly drát slzy a ona nechtěla, aby je Scorpius viděl.
"Ten sarkasmus sis mohl odpustit," řekla tichým hlasem a Scorpius poznal, že to přehnal. Také on se uklidnil.
Rose nečekala na odpověď, sebrala svou brašnu a otevřela dveře.
"Neodcházej takhle," vzal jí za ruku a upřel na ní prosebný pohled.
Rose ho od sebe beze slova odstrčila a odešla.
Nešel za ní. Zůstal sám stát v prázdné učebně. Cítil podivnou prázdnotu, zoufalství a vztek na sebe samotného. Nechtěl o ni přijít. Sakra! On ji miluje.
Uvědomil si to teprve nyní. Měla by to vědět. Ale teď jí to nemůže říct. Nevěřila by a vysmála se mu. A přitom to chtěl vykřičet do celého světa.
I on chtěl, aby o něm a Rose všichni věděli. Měl toho tajení a schovávání plné zuby. Ale takhle jí mohl lépe chránit. Dokázal si živě představit, co vše by jí provedli. A nejen studenti Zmijozelu, i když ti by asi byli nejhorší. Nestrpěl, aby jí někdo ubližoval, a přitom tak právě učinil sám.