Pouli | 5.ročník

Největší událostí pátého ročníku byl pro všechny Harry Potter, chlapec, který přežil. Samozřejmě byl zařazen do naší koleje, Nebelvíru. Kamarádí se s Percyho nejmladším bratrem. Percy tak nabyl dojmu, že i on je nějak důležitý a nosí nos ještě víš, než obvykle. Možná za to může i jeho prefektský odznak, na který je velmi pyšný.
Druhým prefektem byla jmenována Emily Devenportová. Pro mě o důvod víc, proč jí nesnášet. Nosí se po chodbách jako královna. A s obrovským zadostiučiněním a blahosklonným úsměvem mě každou chvíli upozorňuje na blížící se hodinu. Abych náhodou nepřišla pozdě.
Naštěstí pro ni, jsem neměla čas, lámat si s ní hlavu. Měla jsem v ní Adama.
Nikdy bych neřekla, že mám svůj typ. Ale už to tak bude. Vysoký, hezký, tmavovlasý, modré oči. Prostě celý John. Nebo jeho bratr Adam.
Mladší Peterson chodí už čtvrtým rokem do Havraspáru. Asi, aby to měli v rodině pestřejší. Připomíná mi to taky, že si neumím najít stejně starého kluka.
O Adama jsem nestála. Seznámil nás John, když jsme spolu začali chodit. A život šel dál. Nebyla to láska na první pohled. Trvalo mi dva roky uvědomit si, jak mi je s Adamem fajn. A že chci víc. Protože ho miluju. Možná víc než Johna.
A v tom je právě ten problém. Když jsem se Johnem, myslím na Adama. Když mluvím s Adamem, chci být s Johnem. Je to začarovaný kruh a já stále hledám cestu ven.
Přeci nemůžu chodit s oběma najednou. Nezáleží, jak moc bych chtěla. Když pominu fakt, že je to nefér. Brzy bychom toho měli všichni tři plný zuby.
A pak. Jaká je šance být tajně nevěrný svému příteli s jeho bratrem tak, aby se to nedozvěděl. Pokud jim výslovně nezakážu navzájem o mě mluvit, řeknou si to. Jsou to bratři. A já si mezi nimi musím vybrat. A s těžkým srdcem volím Johna.
--------------------------------------
Vracela jsem se do Nebelvírské společenské místnosti. Will a Alison zůstali na obědě déle a řešili jeho nezájem a její naopak až přehnaný. Přes prázdniny to mezi nimi začalo skřípat a společně strávené chvíle k vylepšení nepřispívaly. Spíše naopak.
Cestu mi zastoupil Adam. "Ahoj, kam jdeš?"
"Do Nebelvírské věže."
"Tak to tě můžu kousek doprovodit. Máme společnou cestu."
"Kam jdeš ty?"
"Do Havraspárské věže." Koutky mu cukaly.
"To je úplně na druhé straně. Tak se měj," řekla jsem a pokračovala v cestě. Adam se nedal odbýt tak lehce a šel několik kroků za mnou. Dost mě tím znervózňoval.
"Proč mě pronásleduješ?" Prudce jsem se otočila a vrazila do Adama, který nestihl tak rychle zastavit. Využil situace a políbil mě. Merline, a já mu polibky oplácela. Určitě přijdu do pekla.
--------------------------------------
Hrbila jsem se s Percym nad mou esejí do lektvarů. Pracovali jsme na ní na poslední chvíli. Za dvě hodiny jsem ji měla odevzdat. Percy tu svou měl samozřejmě už týden hotovou.
"Musíš víc rozepsat vliv Šalamounku na hustotu Kýchacího lektvaru nebo ti to Snape vrátí," radil mi Percy a s vědeckým zájmem pozoroval jak zmatečně listuju knihami. Mohl by mi konkrétní stránky prozradit, ale tím by si zkazil legraci.
"Ááááá... Už toho mám plný zuby. Tohle je konec." Alison vztekle vstala z křesla a přilákala pozornost všech ve společenské místnosti. Pro divadlo měla talent.
"Myslíš rozchod?" zeptal se Will nezúčastněně.
"Víš moc dobře, co myslím," odsekla a odběhla do své ložnice. Dramatické odchody jí obvykle šly lépe. Will hodil rameny, aby všem naznačil, že se ho vzniklá situace nijak nedotkla a přesedl si ke mně a Percymu.
"Pohřbíte mě, když se oběsím?" zeptal se smutně.
"Ne."
"Tak to budu muset odložit," poznamenal veselejším tónem, vytrhl mi učebnici a vrátil mi jí zpátky otevřenou na potřebné stránce.
"Neboj, ona se uklidní," slibovala jsem a objala ho. Stál vždycky při mě, když jsem potřebovala a já teď měla konečně příležitost mu to vrátit.
"Já vím. Jen doufám, že si to nerozmyslí. Na další rozchodovou scénu nemám sílu."
--------------------------------------
Vracela jsem se vlakem domů na Vánoce. Zasněně jsem pozorovala zasněženou krajinu za oknem a laskala přitom Johna ve vlasech. Usnul, s hlavou položenou na mém klíně. Oddechoval klidně. Netušil, že zrovna přemýšlím o jeho mladším bratrovi.
Od našeho polibku jsem na Adama myslela denně. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Bohužel i v Johnově přítomnosti. Mým prozatímním řešením bylo setkávat se s Adamem co nejméně. Se střídavými úspěchy se mi to i dařilo.
"Musíme jít zkontrolovat vlak," oznámil mi Percy. Bral své prefektské povinnosti velmi vážně. K Johnově smůle. John byl totiž taky prefekt. Jemně jsem ho probudila. Nejraději bych ho nechala spát a poslala Percyho někam. Bránila mi jistota, že by to nemělo žádný účinek.
"Netvářil se moc nadšeně," zkonstatoval Will, když jsme v kupé osaměli. Co se s Alison rozešli, odmítali spolu pobývat v jedné místnosti. Dělila jsem mezi ně svou pozornost spravedlivě. Cesta domů vyšla na Willa. Zpáteční na Alison.
"Taky moc radost neměl," řekla jsem a dál koukala z okna. Do kupé někdo vešel.
"Ahoj, nesu ti dárek k Vánocům." Adam? Proč ten otazník. Věděla jsem jistě, že je to on. Otázka spíš zněla, zda je náhoda, že za mnou přišel až teď, když je John pryč nebo ne?
"Mě? Ale já pro tebe nic nemám."
"To nevadí," řekl a předal mi drobný balíček ve stříbrném papíru se soby. "Veselé Vánoce." A byl pryč.
"Tak to rozbal," nabádal mě Will. Nevšiml si, jak se na mě Adam díval. Já ano, ale rozhodla jsem to ignorovat. Poslední týdny mi hlavu motal dost i bez toho.
Váhavě jsem sundala mašli a rozevřela papír. Uvnitř ležela stříbrná lžička. Zmínila jsem se někdy, že je sbírám? Ano. Když jsme tenkrát s Johnem u Tří košťat popíjeli společně s Adamem. Nejen, že mě poslouchal. Ale ještě si to i pamatoval. Udělal na mě dojem. Opravdu. Obranná zeď kolem mého srdce se rychle měnila v hromadu suti.
--------------------------------------
Opakovala jsem si z Johnem Astronomii. NKÚ se blížily mílovými kroky a já si připadala neskutečně dutá. Hvězdy se učí snadněji, kdy je pozorujete se svým přítelem, který o nich vypráví. A John o nich mluvil opravdu poutavě. Věděl toho tolik, až jsem ho místy podezřívala, že si vymýšlí.
"Miluju tě," řekl najednou. Neslyšela jsem to od něho poprvé. Přesto se mi v hlavě rozblikala varovná kontrolka. Že by něco tušil?
"Taky tě miluju," odpověděla jsem ze setrvačnosti. A věděla, že je to pravda.
V noci jsem se neklidně převalovala, poslouchala jak Emily křičí ze spaní a přemýšlela. Ráno jsem byla rozhodnutá vyřešit vše jednou pro vždy.
U snídaně jsem si přisedla vedle Adama.
"Ahoj," rozzářil se. "Myslel jsem, že se mi vyhýbáš."
"Ne," zalhala jsem a bez nadechnutí pokračovala. "Tohle musí přestat. Já tvého bratra miluju. Už mě nesmíš náhodně potkávat a kupovat mi dárky."
"Takže, dárek se ti líbil?" Vůbec nepochopil, co chci říct. Nebo se tak jen tvářil.
"Adame, mluvím vážně."
"Možná k bráchovi něco cítíš. Ale se mnou je to stejné. Poznám ti to na očích." Nestydatě se na mě culil. Hledala jsem vhodná slova, kterými bych jeho tvrzení vyvrátila. Jakákoli slova. Cokoli, jen nemlčet a netopit se v jeho očích a necivět mu na rty.
Adam se ke mě natáhl a políbil mě. Přímo ve Velké síni. Kde nás mohl kdokoli vidět. Vítězství v jeho očích mi prozradilo, že nás viděl někdo, kdo neměl. Otočila jsem se a střetla se s Johnovým pohledem. Beze slova se otočil a vyšel ze síně. Vyběhla jsem za ním.
"Johne, počkej," zastavila jsem ho tak, že jsem si mu stoupla do cesty. Upřel na mě pohled plný bolesti a výčitek. Kdybych něco takového cítila já, řvala bych jako malá holka. John mlčel.
"Můžu to vysvětlit." Nenáviděla jsem se, když jsem tu frázi vyslovila. Nenapadalo mě žádné přijatelné vysvětlení. John nic neříkal, jen se na mě díval a čekal. Provinile jsem sklopila hlavu a nechala ho odejít.
A pak jsem se vrátila do své ložnice, kde jsem skutečně brečela jako malá holka.
--------------------------------------
Souhlasila jsem, že půjdu s Percym do knihovny. To samo o sobě dokazuje, jak zoufalá jsem byla. Navštívila jsem ji všehovšudy pětkrát za celé své studium. Všechno mi tam připomínalo Johna. Potkali jsme se tady poprvé.
Percy mě posadil k jednomu stolu a odběhl pomoci nějaké havraspárské prefektce odnést knihy.
"Ahoj." John si sedl na vedlejší židli. Překvapením mi spadla brada. "Miluješ ho?" John šel vždycky rovnou k věci.
"Miluju tebe," řekla jsem a v duchu si gratulovala za svou pohotovost. Taky jsem na něj mohla dál zírat s pootevřenou pusou. A věřte, že jsem k tomu neměla daleko.
"Ale miluješ i jeho?"
"Nevím. Možná," přiznala jsem nejistě. Nedokázala jsem už Johnovi lhát. Ne, že bych to někdy dělala. Jen jsem mu neřekla o tom, co se dělo mezi mnou a Adamem.
Zhluboka se nadechl. "Dobře. Až si to ujasníš, řekni mi. Vyber si jen jednoho z nás."
Úžasem oněmělá jsem přikývla a sledovala Johna, dokud neopustil knihovnu. Na rozhodování jsem měla celé prázdniny.